Občas se člověku stává, že něco, co mu do určité doby připadalo nanejvýš podivné, je mu náhle nad slunce jasnější. Včetně všech dosud skrytých souvislostí, nevyjímaje ani tu, že by bývalo stačilo jen se na věc podívat s pořádně dokořán otevřenýma očima a hlavou. Podobným způsobem mi vždycky připadala podezřelá výrazná hudební změna, ke které došlo v porovnání s předcházejícími alby GAMMA RAY na „Land Of The Free“ a přitom vlastně šlo jen o to si uvědomit, že jedna a jedna jsou dvě. Ano, odchod Ralfa Scheeperse, podlehnuvšího mimo jiné vábení uvolněného mikrofonu u slovutných JUDAS PRIEST (který mu ovšem, jak známo, nebyl předurčen a i proto pěvec nakonec zakotvil v partě zoufalců jménem PRIMAL FEAR), a s tím související definitivní uvolnění dosud jaksi spoutaného Kaie Hansena, který se konečně mohl ujmout i mikrofonu - to jsou ty nad slunce jasné dvě konstanty, na jejichž základě docházíme k řešení. Vládce životem i smrti GAMMA RAY se konečně nemusel na svém trůnu uskromňovat, nemusel už půjčovat žezlo nikomu jinému a začalo se hrát jen a pouze podle jeho taktovky. Obrovité kladivo konečně dopadlo na kovadlinu plnou silou a ta se pod tím neuvěřitelně drtivým nárazem málem až prohnula.

Nevím jak na vás, ale na mě nová tvář GAMMA RAY zapůsobila téměř jako zjevení. Z prvního úryvku Kaiova nakřáplého sólového vokálu mě zamrazilo až v zádech a zmocnilo se mě mohutné déja-vu, připomínající okamžik, kdy jsem si se vší svátostí pouštěl svojí první opravdovou metalovou desku - HELLOWEEN a jejich „Walls Of Jericho“. Z obalu „Land Of The Free“ na mě totiž civěla tatáž jednooká příšera a pokud se hudebního obsahu alba týkalo, také tady toho měly obě desky mnoho společného, hlavně proto, že nade vší tou kovovou krásou čněl Kaiův nezaměnitelný autorský rukopis. A ten, čerpajíce snad z mohutné síly a energie, uvolnivší se po dopadu oné plnohodnotné rány kladivem, se znovu promítnul do nepřeberného množství melodických témat, zákrut a uliček, v nichž se jeden ztratí, ani neví jak. Přesně jako za zdmi Jericha, pamatujete? Za každým rohem nový výbuch speed metalové sopky, zásobený zbrusu novými nápady, třesoucími se už už na to, aby se mohly objevit na denním světle. Tak odstartuje úvodní nezvykle dlouhá „Rebellion In A Dreamland“, při níž se už vzápětí nestačíte divit. Kytary tažené nenápadnou rytmikou putují sem a tam, Kaiův dech beroucí zpěv, zvýrazněný ještě sborovou podporou, jedno oko prostě nezůstane suché. Osm minut pak uběhne jako voda a ještě se ve vás usadí pocit, že zůstalo spoustu naťuknutých témat, jimž už se kapela dále nevěnovala. Ale co vás nemá, to se hansenovci jenom nadechovali. Přichází totiž jízda na křídlech zvuku a světla „Man On A Mission“, výstavní skříň toho, jak se poměry uvnitř kapely radikálně změnily. Jestliže totiž někdy dříve obecně skladba GAMMA RAY znamenala jakousi povinnou nutnost, rázem je z toho neuvěřitelná lehkost a suverenita, skloubená s energetickým potencionálem hodným malé jaderné elektrárny. Ale pojďme dál, rozjetá jízda ještě zdaleka nekončí. „All Of The Damned“, „Gods Of Deliverance“ či „Salvation´s Calling“ servírují další bohaté menu, tentokrát především o tom, jak efektní může být uschování si toho nejlepšího nápadu až pro refrén. Snad poprvé v dějinách kapely se povedla i balada („Farewell“), a rozhodně to není jenom proto, že v ní hostuje Hansi Kürsch, ústřední mozek kolegů BLIND GUARDIAN. Ono když se daří, tak se zkrátka daří na všech frontách, lhostejno, zda jde právě o pomalý či rychlý kus. A našemu německému sdružení se dařilo, jen co je pravda. Titulní „Land Of The Free“ se svým totálně hymnickým nádechem zvedá ze židlí ještě dnes, což lze vlastně prohlásit i o zbývajících skladbách jako „Abyss Of The Void“ nebo závěrečné „Afterlife“, u níž překvapí zejména její temně duchařský podtext. Ale k zahození koneckonců není ani odvázanější „Time To Break Free“ s hostujícím Michaelem Kiskem (v té době už samozřejmě ex-HELLOWEEN), jejíž lehkomyslná nálada jako by na album nepatřila. Ale proč vlastně ne?

Jasně, tohle album je přece natolik variabilní a hravé, že na něj zkrátka patří i podobně naladěné okamžiky. GAMMA RAY (s kompletně novým logem, které už kapele mělo zůstat navždycky) oslavili vstup do pomyslné nové etapy svého fungování, a párty to byla obrovská a nezapomenutelná. A na jejím konci, když už svítalo a poslední hosté se rozcházeli domů, bylo na tvářích unaveného Kaie vidět, že je konečně sám sebou, a že je pro to navýsost spokojený. Bodejť by také ne, vždyť se mu vlastně zase po dlouhé době povedlo všechno na co sáhnul. Včetně povedeného coveru „Victim Of Changes“ (neboli „Oběť změn“), který GAMMA RAY symbolicky nahráli ještě týž rok na tribut JUDAS PRIEST. No nepřipadá vám to celé do sebe nějak podezřele automaticky zapadající?